POJĎME JEZDIT JINAK 6 - narovnání

Minulý díl našeho povídání byl věnován kmihu a jeho významu pro výcvikovou škálu. Jako výrazně dynamická část výcviku koně má kmih nezastupitelné místo ve sportovní přípravě koně, v rozvoji jeho fyzické síly a tím i v přípravě koně na skutečné sportovní výkony. Podle výcvikové škály po kmihu následuje narovnání koně. Práce na srovnání koně svým způsobem prostupuje celou škálou, ale je pravda, že právě v této fázi se musíme srovnáním zabývat obzvláště důsledně.

Je myslím dostatečně známo, že koně jsou od přírody leváci nebo praváci, stejně jako lidé. Souvisí to s polohou plodu v těle matky, hříbata se křivá už rodí. Pro život divokého koně nepředstavuje jeho křivost žádný problém, nakonec i mnoho koní využívaných pro jezdecké účely (a nejen na rekreační úrovni), prožije celý svůj život v laterální nerovnováze. Pokud se nechcete věnovat sportovnímu nebo akademickému ježdění, v podstatě se nemusíte srovnáním koně nějak výrazně zabývat, uvolněním a přilnutím jste docílili správného držení těla koně, ježděním v kmihu posílili svalový aparát - kůň je připraven a schopen vás nosit bez nějaké újmy na svém zdraví. Ale pokud jste jezdili (nebo jezdíte) na křivém koni, který vám v obratech padá po pleci dovnitř nebo vás vynáší ven, kdo máte potíž udržet rovnou čáru, pak víte, jak tyto problémy dokážou obtěžovat. I když jsou i “jezdečtí filozofové”, kteří prostě berou věci tak, jak jsou: to, že jejich kůň nezatáčí doprava, řeší tím, že zatočí třikrát doleva (tento přístup má svoje nepopiratelné kouzlo, určitě to jsou velice vyrovnaní a spokojení lidé - bohužel ale k těmto šťastlivcům nepatřím). Takže si myslím, že i rekreační jezdec ocení, pokud si sedne na rovného koně, jezdecký komfort je nesrovnatelný. Pro jezdce s vizí je srovnání koně nepostradatelné. Pokud chceme dosáhnout až na vrchol výcvikové škály - na shromáždění - a uzavřít tím vzdělání koně, je nutné, aby kůň zatěžoval rovnoměrně obě zadní nohy, protože na ně bude ve shromáždění přebírat větší část hmotnosti. O to v podstatě jde při práci na srovnání: zlepšením stranové prostupnosti vyrovnáváme stranovou dysbalanci svalového aparátu koně a tím rušíme přirozenou tendenci koně preferovat jednu stranu a zatěžovat více jednu zadní nohu.

Samozřejmě má srovnání pozitivní vliv i na zdraví koně, především na prodloužení doby, po kterou bude kůň schopen jezdeckého využití. Jak už bylo řečeno, rekreační koně, po kterých se nepožaduje drezurní nebo skoková práce, svou křivostí (pokud není opravdu enormní) nijak výrazně trpět nebudou (podobně si myslím, že to je i u koní dostihových a vytrvalostních - bylo by možná zajímavé zjistit, jestli se u těchto koní jejich narovnáním někdo zabývá, osobně si myslím, že asi moc ne, ale třeba se pletu(?)). Drezurní (s trochou oboustranné tolerance by se sem dali zařadit i koně westernoví) a parkuroví koně ale pracují často v obratech a musí se podsazovat (drezurní koně při práci ve shromáždění, parkuroví koně při odskoku). Křivost koně tady pak způsobí rozdílné stranové zatížení kloubů (především zadních nohou) a tím i jejich předčasné opotřebování, nemalý význam mají i svalové bolesti vzniklé jejich jednostrannou ztuhlostí.

Co si tedy představit pod pojmem křivý kůň? Svaly na jedné straně jeho těla jsou zkrácené a proto kůň chodí ochotněji v sestavení právě na tuto stranu - tak trochu paradoxně je vlastně tato strana ta problematická. V obratech, kde vnitřní strana je právě ta zkrácená, můžeme mít pocit, že vše je tak, jak má být, kůň se ochotně ohýbá kolem vnitřní holeně a dokonce nám umožní nabídnout vnitřní otěž (rozuměj: snížit tlak na vnitřní otěži až k úplnému povolení) bez ztráty sestavení. Přestože můžeme mít na této ruce ze sestavení dobrý pocit, budeme mít potíž s vedením koně, protože nás bude vynášet po pleci ven z obratu a zvětšovat kruh. Další problém nastává na rovné čáře, o obratech na druhou ruku ani nemluvě. Na rovných čarách nekráčí stejnostranné končetiny ve stopě, vypadává záď, hlava není rovně ve směru pohybu, kontakt na otěžích je stranově nevyrovnaný (silnější přilnutí je na delší straně - na té, která je z hlediska křivosti koně vnější, kdežto na straně zkrácené - vnitřní - se kůň přilnutí vyhýbá). V obratech, kde zkrácená strana je vnější, je prakticky nemožné (v závislosti na stupni křivosti koně) zajistit správné sestavení k ruce bez toho, aby kůň padal plecí do obratu a neustále se snažil zmenšovat kruh. Jezdce tento těžko korigovatelný pohyb nutí podvědomě táhnout vnitřní ruku přes kohoutek směrem ven z kruhu ve snaze “vytáhnout” takto koně na větší kruh (samozřejmě, že chybně a neúčelně). Křivý kůň pravidelně při zastavení stojí s jednou zadní nohou ukročenou, což znamená, že nezatěžuje obě zadní nohy stejně (malá odbočka: podle způsobu zastavení a stání koně lze posoudit kvalitu dosavadního výcviku a dosažený stupeň vzdělání: vývoj jde od zakročené zadní nohy přes postupné srovnání vedle sebe - nejprve v širší stopě (kopyta na stejné úrovni, ale daleko od sebe), pak ve stopě užší až jsou těsně vedle sebe, zároveň můžeme pozorovat stále hlubší podstoupení zadních nohou pod tělo, vrcholem je tzv. “paráda”, což je zastavení na zádi - záď je snížená, horní klouby zadních nohou ohnuté, zadní holeně směřují šikmo pod koně, kůň je v maximálním shromáždění). Další známkou křivosti koně je jeho neschopnost couvat rovně, často můžeme vidět i nakřivo nesený ocas.

Práce na narovnání koně je podle mého názoru nejtechničtější částí výcviku. Jezdec musí být velmi pozorný, aby dokázal vnímat i drobné odchylky rovnováhy, musí mít cit, aby poznal, kde v těle koně je ten “zakopaný pes”, dostatek znalostí, aby věděl, jaké korekce je třeba použít a ještě k tomu musí mít natolik zvládnutou jezdeckou techniku, aby byl schopen tyto korekce vůbec uvést do praxe. Pokud bychom kmih a rozvoj posuvné síly přirovnali k tréninku v běhu, pak narovnání koně je analogií gymnastiky. Sami cítíte, že tady už je to “jiná káva”. V této fázi už se těžko obejdeme bez (alespoň občasného) dobrého trenéra na zemi, který nám poskytne pohled zvenčí a zpětnou vazbu.

Proč narovnání právě teď a tady? Totiž právě díky kmihu se nyní přirozená křivost koně začne projevovat výrazněji, než dosud. Důsledná práce na uvolnění koně nám do značné míry ulehčila situaci (i proto je důležité v každé lekci dosáhnout uvolnění před i po práci), protože dobře uvolněné svaly nebudou mít takovou tendenci držet tělo koně v nežádoucím ohnutí. Už v prvních fázích škály, na úrovni uvolnění, jsme testovali stranovou ohebnost přistavováním hlavy koně do obou stran při zachování pohybu po rovné čáře. Už tím jsme položili důležitý základ pro srovnání koně. Kůň, který je křivý, bude mít s tímto jednoduchým manévrem na jedné ruce problém, pokud už se přistaví k ruce, nebude schopen kráčet rovně. Pokud pokračujeme dále ve škále, pak kůň, který má správné přilnutí, je zase o něco rovnější, jinak by nebyl korektního přilnutí, u něhož jedním ze znaků je symetrický kontakt na otěži, vůbec schopen. V kmihu se pak projeví křivost, která byla zatím latentní, protože aktivním zapojením svalů, zvýšením jejich tonu a jejich posílením se zároveň i zvýrazní jejich nerovnováha, která do této doby nebyla tolik markantní.

Takže konečně se dostáváme k jádru pudla: máme koně, který je schopen se kdykoliv během lekce uvolnit, je na správném lehkém přilnutí, díky kterému jsme u něj rozvinuli kmih a dostatečnou dobou strávenou v této fázi posílili svaly zajišťující posun koně. Nyní nám nastává nekonečně rozmanitá práce na obratech a na dvou stopách. Narovnání koně totiž získáme prostřednictvím jeho ohýbání. Samozřejmě to neznamená, že bychom do této doby nejezdili v obratech. Co se nyní změní, bude kvalita těchto obratů a také reakce koně na naše stranové  pomůcky. Opět mi to nedá, abych se nezmínila o prostupnosti: její kouzlo tkví v tom, že prostupný kůň je schopen se bez odporu pohybovat všemi směry: dopředu, dozadu, vlevo, vpravo - dobrým příkladem pro představu je dokonale kulatý míč, který se na nejmenší podnět kutálí libovolným směrem. Dopředu a dozadu - na tom jsme pracovali nastolením přilnutí a kmihu (ukazatelem této prostupnosti jsou dobře ježděné přechody mezi chody i mezi ruchy), vlevo a vpravo (čili stranová prostupnost - obraty a práce na dvou stopách) - to bude náš úkol nyní. Přidáváme další dimenzi k pohybovým schopnostem koně - koordinovaně a řízeně se pohybovat stranou (a zároveň v různém stupni i vpřed). Drezurní práce v obratech a na dvou stopách je prostředkem k získání této prostupnosti a také jejím ukazatelem - nic víc a nic míň. Nejde nám o to “nadřít” drezurní cviky a s nimi pak oslňovat na závodech, chceme prostupného koně, který bude tyto cviky dělat ochotně a lehce, protože je na takové úrovni, že pro něj nepředstavují žádný tělesný ani psychický problém. Drezurní cviky slouží k tomu, aby tuto prostupnost ověřily a vylepšily. Jsou nástrojem, nikoli cílem.

Jak by tedy měla práce na stranové prostupnosti (a tedy na srovnání) vypadat? Jak už bylo řečeno, nejdřív musíme být schopni křivost koně vůbec rozpoznat - znaky křivosti koně jsme se zabývali výše. Dalším předpokladem je dokázat zjistit (cítit), kde přesně to v těle koně vázne. Tady se nemohu vyhnout poněkud nudné (ale nutné) pasáži z anatomie a fyziologie: nejohebnější částí koňské páteře je jednoznačně krk, z něj potom jeho báze, t.j. místo, kde se krk napojuje na kohoutek. Jednostranně zkrácené svaly na krku proto budou mít na jeho ohebnost výrazný vliv, zároveň ovšem bude relativně snadné tuto situaci rozpoznat a napravit. V podstatně menší míře je kůň schopen se ohnout v oblasti nepravých žeber (to jsou ta, co nejsou naspodu hrudníku připojena k hrudní kosti kostně, ale pouze chrupavčitě), což je umožněno připojením těchto žeber na hrudní obratle pomocí malých synoviálních kloubů. Rozsah pohybu je však velmi malý, žebra se pak na vnitřní straně k sobě přibližují, na vnější se od sebe oddalují. Dalším místem, kde se může (velmi omezeně) koňská páteř ohnout do strany, je oblast bederní páteře. Celou oblast hrudní, bederní páteře a křížové kosti pokrývá nejdelší hřbetní sval. Jeho jednostranné smrštění a zároveň povolení na straně opačné zajistí ohnutí trupu koně. Smrštění svalu není problém, to, co nám dělá potíže při ohýbání koně, je nedostatečné uvolnění na straně vnější. Musíme hledat, na kterém místě je nejdelší hřbetní sval zkrácený a toto místo se snažit uvolnit, dobře se (ve spojení se správným ježděním) osvědčují odborně prováděné masáže. Dalším místem, kde se kůň ohýbá (a které tudíž může být zdrojem potíží), je oblast lopatky a pletence přední končetiny. Protože hrudník není s lopatkami spojen kostně, ale je mezi nimi pouze zavěšen, je v malé míře schopen se mezi nimi pohybovat do stran. Proto i tady mohou hrát roli svalové spasmy, následky úrazů, nevhodného sedla apod. Není takovou výjimkou vidět koně, který má jednu lopatku níž než druhou. Tady už je pak vhodné oslovit fyzioterapeuta a nechat zkontrolovat sedlo. Pokud už jsme se tedy dostali až ke zjištění, kde je příčina křivosti našeho koně, budeme potřebovat znát fyziologické působení různých drezurních prvků, abychom správně vybrali ty pro náš účel potřebné (a abychom ve vší té vědě nezapomněli: bude nutné je i zrealizovat). Pokusím se vám je tady nastínit alespoň v hrubých rysech:

→ ježdění v obratech: kruhy velké i malé, vlnovky, osmičky atd., správné projetí obratu by mělo vypadat tak, že koně rámujeme mezi vnitřní holeň, která nám zajistí ohnutí koně, a vnější otěž, která vymezí velikost obratu a je protipólem vnitřní holeně. Vnitřní otěž má význam pro přistavení hlavy do obratu a pro případné korekce během obratu. Pokud je sestavení koně v pořádku, měla by být velice lehká. Vnitřní otěž by nikdy neměla působit směrem dozadu. Vnější holeň má také spíše pasivní úlohu, je volně položená kousek za podbřišníkem a výrazněji ji používáme pouze v případě, kdy kůň nerespektuje omezující vnější otěž a snaží se nás vynést ven z obratu nebo když vypadává zádí ven z obratu. Velmi důležitá je rovnováha samotného jezdce, pokud je obrat korektní, váha jezdce by měla být v těžišti, modulována pouze pootočením ramen a hlavy do směru pohybu. Vědomé přenesení váhy dovnitř nebo ven používáme pouze jako korekci v případě padání do obratu (váha na vnější sedací kost) nebo utíkání po pleci z obratu (váha dovnitř). Obě otěže bychom měli držet ve stejné vzdálenosti od krku koně, obzvláště si musíme dávat pozor na přetahování vnitřní (ale i vnější - to je méně časté) otěže přes krk ve snaze ovlivnit tím směr pohybu koně. Nejen že je to neúčinné, ale ještě tím omezujeme prostor pro ohnutí krku a nutíme tak koně zbortit se v týle. Nutkání k přetahování otěže přes krk v případě nedostatečné kontroly nad obratem je velmi silné, ale my se musíme v takovém případě především snažit zjednat si respekt na holeň, která zajistí ustoupení nebo ohnutí, a k tomu působit přenesením váhy. Chci se ještě zmínit o ježdění obratů v kontra sestavení (čili hlava směřuje ven z obratu), které má velmi pozitivní vliv na protažení a uvolnění vnitřních beder, a kromě toho je to šikovný testík, jak jsme na tom s poslušností koně na pomůcky váhou. Pokud kůň naši váhu nerespektuje, na otevřené straně kruhu bude kruh zvětšovat nebo z něj rovnou odejde. Dobré je také jezdit alespoň občas ve vnitřní stopě, tj. třeba metr od stěny. Tím velmi dobře ověříme, jak je kůň závislý na vedení stěnou a nakolik je schopen pohybovat se skutečně rovně bez její psychické opory.

→práce na dvou stopách: kůň se pohybuje v sestavení nebo ohnutí a to takovým způsobem, že kříží zadní nebo přední nohy, případně zároveň přední i zadní. Sestavení koně přitom nemusí vždy odpovídat směru pohybu - to je u cviků ustupování na holeň, plec vpřed, dovnitř plec a kontra dovnitř plec (takže vlastně plec ven). U cviků travers (dovnitř záď), renvers (záď ven) a překrok je kůň sestaven ve směru pohybu. Popis jezdecké techniky u těchto cviků by byl nad rámec tohoto článku, proto ji nebudu dále rozebírat. Velice intenzivní a účinnou práci na srovnání koně představuje série cviků na dvou stopách, kdy sestavení koně se nemění (sestavujeme na jeho tužší stranu) a kůň přechází plynule mezi jednotlivými cviky a mění směr pohybu, např. jedeme na levou ruku, na dlouhé stěně jdeme v kontra dovnitř plec, uprostřed stěny přejdeme do ustupování na holeň na středovou čáru, pokračujeme na pravou ruku v dovnitř plec, diagonálu v překroku vpravo, přes roh a krátkou stěnu v renversu, diagonálu v ustupování na holeň, po příjezdu na stěnu travers….atd., variant je nepočítaně. Během této konkrétní série jsme třikrát změnili směr, ale kůň zůstával celou dobu sestavený vpravo.

Čím více se blížíme k vrcholu výcvikové škály, tím je naše práce s koněm sofistikovanější a jakoby niternější. Komunikace mezi námi a koněm už je velmi “tichá” a pokud jsme postupovali dobře, probíhá už víceméně jen v náznacích, na které kůň ochotně a bez rozčilování reaguje. Čím dál tím víc mezi jezdcem a koněm vzniká “myšlenková jednota”, kdy stačí jen si pomyslet a kůň reaguje, jako by byl naší součástí. Uspokojení ze vzájemné harmonie začíná vyvažovat potřebu prezentovat se před diváky. Srovnáním koně jsme získali další oblast naší vzájemné jednoty: schopnost vyváženého stranového pohybu. Nejvyšší kvalitativní úroveň pohybu, kterou můžeme u koně dosáhnout, nám umožní jeho shromáždění - to bude předmětem další části.

Různé stupně ohnutí koně: sestavení k ruce na rovné čáře (2 stopy)....

…...plec vpřed (4 stopy)......

…. a dovnitř plec (3 stopy).

Kontra sestavení na kruhu na pravou ruku.