Název mého příspěvku může být možná trochu zavádějící. Rozhodně nejsem zastánce žádných „alternativních“ jezdeckých praktik. Když píšu „jinak“, mám tím na mysli „dobře“. Bohužel dnes se jezdectví, respektující fyzické a psychické možnosti koně, stále více vyčleňuje z obecného průměru a z tohoto pohledu se dostává do okrajové sféry, tedy do oblasti, kde se jezdí „jinak“. Na druhou stranu, hlasy této nepříliš početné skupiny začínají být poslední dobou naštěstí více slyšet, než tomu bylo dřív. Chtěla bych tedy oslovit ty z vás, kteří máte svého koně skutečně rádi a chcete, aby byl vaším partnerem na dlouhá léta k vaší oboustranné spokojenosti.
To, co podle mého názoru nejvíce škodí skutečnému jezdeckému umění, je současná komercionalizace jezdectví (ostatně mnoho oborů lidské činnosti se potýká se stejným problémem). Do hry stále více vstupují peníze a vzniká zdánlivě začarovaný kruh, na kterém se podílejí všichni zúčastnění: jezdci, trenéři, majitelé, chovatelé, rozhodčí i média. Stále více jezdců touží po prestiži v podobě vítězství na závodech, přestože jim k tomu často chybí odpovídající vědomosti a schopnosti. Chtějí se příliš rychle podobat svým vzorům a neuvědomují si, že k tomu vede roky trvající práce na sobě i na svém koni. Trenéři jim pak, zcela v duchu tržního prostředí, nabízejí rychlou cestu k úspěchu, protože trenér, který by s koněm pracoval tři, čtyři roky, než by ho připravil na závody, by ekonomicky příliš neuspěl – žádný majitel nemá zájem platit tak dlouho trénink koně bez jakýchkoliv vnějších úspěchů v podobě závodních ocenění a i trenér sám potřebuje být prostřednictvím svých svěřenců co nejvíce reprezentován na závodech, aby si udělal reklamu. Chovatelé pak pro celý tento systém dodávají vhodný „materiál“: koně, kteří jsou od přírody vybaveni takovým talentem a poddajností, že jsou schopni bez důkladné přípravy a systematického tréninku podávat už v podstatě v „dětském“ věku oslnivé výkony na závodech, aniž by na to byli psychicky i fyzicky zralí (což se samozřejmě později na jejich zdraví a psychice projeví) Nakonec chovatelé jsou také ekonomické subjekty a čím dříve je kůň nadále pro sport nepoužitelný, tím dříve prodají dalšího nadějného sportovce.
Ostatně nepřiměřený tlak na rannost koní je neoddiskutovatelný – proč se například dělají výkonnostní zkoušky koní ve třech letech? V tomto věku jsou koně předváděni v rádoby „drezurní“ přiježděnosti,která je však pouze vynucená a tudíž koně poškozuje – tříletá remonta se má pohybovat v prodlouženém a sníženém rámci s nosem před kolmicí a do skutečného shromáždění jí má čekat ještě dlouhá cesta. To samé platí i o skákání takto mladých koní, koně v tomto věku ještě rostou, tudíž ještě nemají uzavřené růstové štěrbiny v kostech a rovněž vazivový aparát jejich kloubů ještě není na takovou zátěž zralý a dochází k jeho nadměrnému zatěžování, což se může později projevit zdravotními problémy. Všeobecně nejen u nás existuje něco jako kult mladého sportovního koně: čím mladší kůň a vyšší výkonnost, tím větší prestiž a uznání. Zkuste se na to podívat trochu jinak: neobdivujte jezdce předvádějící pětileté koně s výkonností L nebo S, važte si jezdců, jejichž 18-tiletý kůň je zdravý a netrpí bolestmi zad a kloubů.
A konečně rozhodčí a média, kteří v podstatě utvářejí názor jezdecké veřejnosti. Pokud v prestižních drezurních závodech zvítězí kůň, který je neuvolněný, se ztuhlým hřbetem, odsazený v bedrech a s křečovitě neseným ocasem, zato s „oslnivě“ klenutým krkem a mávajícíma předníma nohama, je zřejmé, že tento příklad se budou jezdci snažit následovat. A když ještě k tomu začnou kolovat jeho fotky a videa, je nový idol na světě. A uprostřed toho všeho jsou potom koně, kteří byli v mnoha případech degradováni na sportovní nářadí. Vztah k nim je dán touhou po uspokojení osobních ambicí a úcta a respekt vůči živému tvorovi se vytrácí.
Ilustrační vsuvka: Jak se například díváte na použití kolotoče na pohybování koní? Osobně bych do takového zařízení svého koně nikdy nedala. Nejde jen o to, co všechno se může stát, když zavřete zvíře se silným útěkovým reflexem a často klaustrofobickým vnímáním do mechanicky se pohybující věci. Podstatné je, jak to na koně působí psychologicky. Četli jste knihu nebo viděli film „Atlas mraků“? Tak mně to velmi připomíná Sonmi, uměle stvořenou ženu, která je na světě jen proto, aby vykonávala svou práci, nesmí nikdy opustit vyhrazený prostor a když vyprší její „záruční lhůta“, je odvezena na utracení. Je to hrůzu nahánějící fikce, ale není to vlastně s některými sportovními koňmi podobně? Jaký pocit má kůň zavřený v kolotoči, který krouží kolem dokola bez jakékoliv komunikace s člověkem nebo s jiným koněm? Pokud tedy nemám na koně čas, což se samozřejmě občas může stát, tak ho raději pustím do výběhu, nejlépe ještě s jinými koňmi. Pohyb, který potřebuje, si vezme sám, a navíc má šanci cítit se jako kůň a ne jako mechanická hračka na klíček.
Takže, co s tím? Naděje je ve vás, kteří chcete jezdit „jinak“ a nepodléhat většinovým trendům. Pokud právě vy nejste součástí ekonomického kolotoče okolo jezdeckého sportu, čili máte koně opravdu jako koníčka pro radost a svoje ambice máte pevně pod kontrolou, pak máte velkou šanci na to, abyste vykročili po smysluplnější cestě. Máte totiž jednu obrovskou devizu: máte ČAS. To je to, co spoustě koní nebylo dopřáno, a ve snaze po rychlém dosažení žádaného efektu nahrazeno nejrůznějšími pomocnými otěžemi, ostrými udidly, stahovacími nánosníky atd. (Mimochodem, co takhle znehybňovač ocasu? Už jsme koním zabránili otvírat huby, prchat, zvedat hlavy, jen ten švihající ocas, ten ještě nemáme pod kontrolou…) A pokud se k dostatku času přidá ještě znalost správných výcvikových postupů a schopnost posoudit, jestli už je ta která výcviková fáze splněna, aby bylo možno postoupit dál, případně se i třeba vrátit o stupeň zpět, je-li to nutné, zkrátka, pokud si najdete osvíceného trenéra, pak docela určitě postoupíte se svým koněm na úplně jinou úroveň, o které se leckterému závodnímu jezdci může jen snít. Tím vás samozřejmě nechci zrazovat od závodního ježdění, právě naopak, čím více dobře ježděných koní bude na závodních kolbištích vidět, tím lépe. Ale smyslem výcviku by neměla být příprava na závody, ty by měly být něco jako „volitelný doplněk“. Naším cílem je přece především ochotně spolupracující zdravý kůň.
A čím se tedy řídit, kde najít ten tolik potřebný „pevný bod“? Ten, kdo chce vzdělávat koně, neobejde se bez znalosti a především pochopení výcvikové škály. Její zásady a obecné principy výcviku koně si rozebereme v příštím díle.
webdesign by Lewest.cz